Multikulturní centrum Praha

18. 7. 19 Václav Walach Integrace, Rovné příležitosti a rasismus, Média a menšiny Zdroj: migraceonline.cz

Jsou Češi rasisté?

Jsou Češi rasisté?

Začátkem roku 2019 odvysílala Česká televize první díl komediálního seriálu Most! Mají se rádi, ale ještě o tom nevědí. Netrvalo dlouho a z příběhu Luďka Říhy, životního ztroskotance žijícího v Mostě, severočeském městě, jež je všeobecně známo pro svůj průmyslový charakter a významný podíl romského obyvatelstva, se stal kulturní fenomén. Někteří oceňovali pozitivní zobrazení protagonistů zastupujících společenské menšiny a lidové zpracování témat, jako je rasismus, chudoba či transfobie, které je v přímém protikladu k moralizující politické korektnosti. Jiní seriál kritizovali kvůli přílišnému spoléhání se na společenské stereotypy a jejich reprodukování, nemluvě o využívání urážlivých scén a vulgárního jazyka. Ať tak či onak, průměrný počet 1,35 milionů diváků na epizodu učinil z Mostu! jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů, které v poslední době v Česku vznikly.[1]

Most! se stal natolik populárním, že to překvapilo i jeho samotné tvůrce, jak sami přiznávali v řadě rozhovorů, které k dnešnímu dni poskytli. Jedna z otázek, kterou novináři Petru Kolečkovi, Janu Prušinovskému či jejich hercům opakovaně kladli, se týkala protiromského rasismu. Tím patrně nejzajímavějším, co z jejich odpovědí vyplynulo, byla určitá nejednoznačnost, pokud ne rozporuplnost v jejich náhledu na tento problém. Zatímco herci jako Zdeněk Godla nebo Jan Cina považovali rasismus za vážnou věc a odkazovali na své zkušenosti s diskriminací a stigmatizací v české společnosti,[1] Prušinovský a především Kolečko měli tendenci jeho vážnost naopak snižovat. Kolečko například prohlásil, že si nemyslí, že by Češi „nějak inklinovali k rasismu“ a že „obrázek netolerantních Čechů je jenom nafouknutá bublina“, kterou vytvářejí „přehnaní humanisti“.[2] Podle Prušinovského zase pohled Čechů na Romy odráží ne úplně dobré zkušenosti, které s nimi občas mají, a k tomu dodal něco o salonních aktivistech z Prahy.[3]

 Bylo by možné namítnout, že na těchto výrocích není nic zajímavého. Cožpak výše nastíněná Kolečkova a Prušinovského pozice neodráží obecné trendy ve společenské rozpravě naprosté většiny evropských zemí, kde je diskriminace a stigmatizace Romů často přehlížena a někdy dokonce obscénně využívána k obviňování obětí s vysvětlením, že si za to mohou sami? Pokud by od autorů Mostu! nic jiného nezaznělo, mohli bychom celou věc uzavřít s tím, že se jedná o další příklad nedorozumění, které tolik negativně poznamenává česko-romské vztahy. Je tady však něco, co takovému kroku brání a co je možné využít pro lepší pochopení toho, jak Češi k Romům přistupují.

 

Je to složitější

S odvoláním na své návštěvy Severky, hospody, v níž se podstatná část Mostu! odehrává, upozornil Kolečko na to, že běžné mezilidské vztahy jsou mnohem složitější, než aby mohly být vměstnány do abstraktních modelů, a že chování Čechů vůči Romům má často jinou podobu než tu, kterou si pod pojmem „rasismus“ představujeme. Doslova řekl:

„My Češi si často myslíme, podobně jako Luděk, že jsme rasisti, ale v životě pak mnohdy zjistíme, že tyhle zjednodušené modely nefungují a že se ve skutečnosti chováme jinak. V seriálu mají sice Luděk a jeho kamarádi plno řečí, ale později se začne ukazovat, že jsou to mnohdy právě jen ty řeči. A že ten svět je prostě složitější.“[4]

Také já se na základě svých zkušeností z výzkumů v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, tedy místech, kam jsou v Česku odsouváni chudí Romové a která nejsou vnímána jako zrovna dobré adresy, domnívám, že situace na každodenní úrovni je mnohem složitější, než by si leckdo mohl myslet. Skutečně existuje rozpor mezi tím, co lidé říkají, a tím, co dělají. Ostatně je to jedna z věcí, na níž se sociální vědci zaměřují přednostně. Někteří dokonce tvrdí, že je výroky zkoumaných lidí zajímají jenom proto, aby mohli vidět, jak odporují tomu, co tito lidé dělají.[5] Zároveň si však nemyslím, že bychom díky tomu mohli celý problém diskriminace a stigmatizace Romů pominout jako „nafouknutou bublinu“. Máme tady totiž nemalé množství poznatků, které ukazují, že pokud je někdo rozpoznán jako Rom, nese to s sebou podstatné znevýhodnění.

Po odvysílání Mostu! se na Facebooku, ale i jinde začala projevovat celá řada lidí, která tvrdila, že mají mezi Romy přátele. Vzhledem k tomu, že se tito lidé příznivě o Romech jako celku zpravidla nevyjadřovali, vyvolávalo to v mnohých podezření, že se jedná jen o rétorickou figuru, která má jejich předsudečné a stereotypní názory legitimizovat. Já ze svých zkušeností mohu říci pouze to, že jsem se nejednou setkal s člověkem, který se ve vztahu k Romům obecně vyjadřoval jako rasista, což pro mě znamená, že Romům přičítal negativní sklony k jednání na základě jejich „krve“, „kultury“ či „mentality“, ale ve vztahu ke konkrétním romským jedincům se choval zcela jinak.

Jako příklad mohu uvést servírku, kterou jsem před lety zpovídal v hospodě v jedné ze severomoravských vyloučených lokalit. Podobně jako mnozí obyvatelé této lokality popisovala její nedávný vývoj v dost potemnělém světle. Úpadek místních vztahů pak jednoznačně spojovala s nově přistěhovalými Romy, které obviňovala z páchání kriminality a neslušného chování.  Lidi se pak bojí chodit i do hospody, říkala. „Když přijdou a uvidí černo, tak je nezajímá, že tady jsou slušní Cigáni. Otočí se a jdou pryč.“

Označení „slušní Cigáni“ mě zaujalo. Následně se ukázalo, že si paní velmi dobře uvědomuje, že protiromské předsudky a stereotypy velmi citelně dopadají i na ty Romy, kteří s představou neslušného, zločin páchajícího Roma nemají nic společného. „Hledí se na barvu, není to fér,“ řekla a jako příklad uvedla romskou maminku s dětmi a kočárkem, na kterou se ostatní budou „dívat jako na další štěnici“, i když bude její manžel chodit do práce atd. Přitom spousta bílých dělá větší problémy, dodala a navrch přidala svou zkušenost, kdy „nepřizpůsobiví“ – ano, myslela tím Romy, i po tom všem, co zaznělo předtím – platí účty, zatímco její kamarádi, od kterých by to nečekala, odcházejí bez placení.

 V tomto duchu rozhovor ještě chvíli pokračoval. Ukončil jej příchod servírčiných přátel, s nimiž se ihned začala domlouvat ohledně společných plánů na blížící se víkend. Myslím, že už asi nikoho moc nepřekvapí, když prozradím, že to byli Romové. Mně však tehdy tato událost překvapila hodně. Nerozuměl jsem tomu. Jak někdo může paušálně odsuzovat Romy a přitom se s některými Romy přátelit? Je to přece, jak už bylo řečeno, nespravedlivé.

Zkušenost z rozhovoru jsem považoval za zajímavou, ale spíše výjimečnou zkušenost. Až postupem času jsem zjistil, že takto to má mnohem více lidí, s nimiž jsem v sociálně vyloučené lokalitě mluvil. Ať už se jednalo o partnery, příbuzné, přátele, sousedy nebo kolegy z práce, zdálo se, že spousta místních má velmi dobré vztahy s některými Romy, a přesto se o Romech obecně vyjadřovali tak, jako by to nic neznamenalo – jako by neviděli problém v tom, že jejich činy neodpovídají tomu, co říkají.

 

Princip osvědčení a jeho důsledky

Na základě výše uvedených zkušeností jsem dospěl k závěru, že přístup Čechů k Romům lze v zásadě vymezit takto: dokud se konkrétní Romové neosvědčí v očích Čechů jako „slušní“, je na ně automaticky pohlíženo jako na „neslušné“. Je to zjednodušené, velmi zjednodušené, ale praktické. Umožňuje nám to totiž pochopit, proč jsou někteří lidé v konkrétních mezilidských interakcích ušetřeni důsledků, které pro ně může uplatnění protiromských stereotypů na jejich osobu mít.

O jak závažné důsledky se může jednat, přibližuje souhrnná zpráva o anticiganismu Agentury pro základní práva. Podle aktuálních údajů bylo z Romů žijících v některé ze zemí Evropské unie v posledních pěti letech diskriminováno průměrně při hledání bydlení 41 %, zaměstnání 40 %, ve vzdělávání diskriminováno 14 % a v přístupu ke zdravotní péči 8 % respondentů. Napaden kvůli své národnostní či etnické identitě pak byl v posledních dvanácti měsících v průměru každý třetí Rom, z čehož čtyři procenta čelily fyzickým útokům.[6]

Je užitečné vidět Kolečkovo zpochybňování závažnosti protiromského rasismu v české společnosti v tomto světle, zvláště když Česká republika vykazuje soustavně jedny z nejméně příznivých hodnot v mezinárodním srovnání. K tomu dodejme, že na vnitrostátní úrovni pak Romové dlouhodobě představují skupinu nejvíce ohroženou násilím z nenávisti, respektive rasistickými útoky. Podle statistik In IUSTITIA se podíl protiromských útoků na všech nenávistných útocích pohyboval v letech 2014 až 2017 od 39 do 19 %.[7] Z výzkumu BRIZOLIT provedeného v roce 2016 pak vyplynulo, že obětí nenávistně motivovaného útoku se v posledních dvanácti měsících stal každý pátý obyvatel sociálně vyloučené lokality, z toho většinou pro romskou národnost či etnicitu.[8]

Možná i z toho důvodu někteří Romové, s nimiž jsem během svého výzkumu mluvil, nebyli zrovna dvakrát nadšení, když je někdo označoval za „jiné než ty ostatní“. Dobře si totiž uvědomovali, že jejich momentálně stvrzovaná výjimečnost pouze potvrzuje dlouhodobě existující společenské pravidlo, v jehož důsledku nemají stejná práva a šance jako jejich čeští spoluobčané. Pokud se z protiromských stereotypů a předsudků udělá norma, znamená to, že je Romům vůbec brána příležitost, aby se mohli osvědčit.

Samozřejmě to neplatí zcela. Lidé jsou různí a jejich chování se řídí různými principy a různými okolnosti, v jejichž důsledku jsou protiromské stereotypy a předsudky aplikovány jednou více, jindy méně – třeba při zvýšené poptávce po pracovní síle, jakou máme dnes – a někdy vůbec. Osobní zkušenost v tom hraje roli, ale rozhodně by se neměla přeceňovat. Naše představy o světě do značné míry utvářejí to, jaký význam určité události přisoudíme a jak se na ni budeme dívat. Princip osvědčení je již sám o sobě výsledkem určitého přesvědčení, které se formovalo po staletí a o kterém ani nemusíme vědět, že ho máme. Zřetelně však vidíme, že je nespravedlivý. I když někomu v určitých situacích pomáhá, v konečném důsledku stále reprodukuje představu, že Romové jsou ti, na které si máme dát pozor.

 

A zase tak složité to není

Češi patří dlouhodobě k národům, které v různých průzkumech veřejného mínění deklarují spíše protiromsky orientované postoje.[9] Výše prezentované závěry vybraných empirických výzkumů pak poukazují na to, že mezi těmito názory a jednáním může existovat určitý vztah. Statistika by však neměla sloužit k tomu, aby se celá škála česko-romských vztahů redukovala na útisk a nepřátelství. Jakkoli tyto vztahy nejsou ideální, je důležité vidět také ty pozitivní případy. V tomto ohledu je třeba Kolečkovi dát za pravdu, že věci jsou skutečně složitější, než by se mohlo zdát.

Spolu s tím bychom ovšem neměli opomíjet či znevažovat újmu, jež se lidem děje jenom proto, kým jsou. Spíše než na otázku po českém rasismu, kterou nám neustále podsouvají média a která je nezodpověditelná už jenom proto, že se nikdy neshodneme, co „být rasistou“ vlastně znamená – kromě toho, že to není nic chvályhodného –, bychom se měli soustředit na to, jak tuto újmu co nejvíce odčinit. Zde má česká společnost velký dluh. Právo na vzdělání, zdravotní péči, bydlení či důstojnou existenci je garantováno všem jejím členům bez výjimky. A pokud jsou tato práva zpochybňována, je to zpráva o celé této společnosti a jejích institucích, ne o Luďku Říhovi a jeho kumpánech.



Václav Walach

vystudoval postgraduální politologii se zaměřením na bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V současnosti působí jako vědecký pracovník na ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni, kde se věnuje výzkumu evropské identity ve vztahu k židům, muslimům a Romům, respektive výzkumu politiky boje proti organizovanému zločinu českého státu po roce 1989. Dále působí jako analytik organizace In IUSTITIA, jež se zaměřuje na předsudečné násilí.


Webové projekty Multikulturního centra Praha

Migraceonline
Praha sdílená a rozdělená
Nostrifikace
HelpDesk
Společně proti rasismu
..
© 2016 - Multikulturní centrum Praha; Webdesign & publikační­ systém Toolkit - Econnect